Rubriky
Článek Projekt

Příběh jednoho pole

Při prodeji jednoho z prvních broadforků jsem měl možnost se seznámit s projektem proměny pole v produkční sad, na kterém se bude broadfork užívat. Jeho příběh mě uchvátil a s obrovským díky a respektem k autorovi se jím zde můžeme inspirovat.

Už při koupi chalupy jsme počítali s tím, že záchranné a obnovovací práce v určitém horizontu dokončíme a bude čas se zabývat i dalšími rurálními aktivitami. Jsa oba s ženou rodově prapůvodně, tedy před 2-3 generacemi, z vesnice a rodin drobných zemědělců, chtěli jsme využít i eventuální nabídky koupě vlastního pole. Zejména z obavy ze zběsilého tempa záborů greenlandu pro kdeco – pro šmoulí plastem oplácané haciendy s pidi zahradami eventuálně pro velkosklady – jsme v roce 2016 zakoupili vlastnický podíl na poli jen „přes ulici“. 

Zima 2015/16.

Podzim 2016 – po převzetí našeho claimu a těsně po osazení 4ks lipek.

Se stávajícím nájemcem došlo k  domluvě a vyjmutí cca 40-ti arového dílu, z cca 5-ti hektarového lánu, k naší budoucí potřebě. Představy o využití jsme měli následující:

  • Vybudovat keřový a stromový val, který bude lépe chránit zahradu a chalupu proti převládajícím západním větrům.
  • Zastínit výhled na zbývající část pole obhospodařovanou v klasickém triatlonu (řepka-kukuřice-obilniny) a vytvořit od severu další val z keřů a vysokých plevelů, který bude alespoň mírnit snos postřikových emisí.
  • Rozšířit sad ovocných stromů, které jsme si na zahradu přáli, ale už se nám tam nevešly.
  • Zaexperimentovat si a zkusit zjistit přirozenou úrodnost půdy klasicky obhospodařované a případně ji vylepšit.

Intenzivně chceme zatím využívat max. 10% plochy – tedy zhruba 400m2. Cca 60 – 70% bude ponecháno louce stíněné „sadem“ a „alejí“. Zbytek vytvoří „valy“ plevelů a pionýrských keřů – než nás napadne lepší využití.

Očekávání přirozené úrodnosti vzalo za své už v prvním roce (2017). Pole je velmi mírně skloněné k jihu tvořené min. 1m tlustou vrstvou jílovité půdy s mírnými sklony k samoutužení – nepochybuji ale, že tuto vlastnost půda pochytila až lety hospodaření. Zóna ornice je v řezu prakticky nezřetelná – není nic co by ji odlišilo od neúrodného podorničí, snad kromě chemismu. Půda naší stávající zahrady k poli téměř těsně přiléhá a její bonita byla kdysi stanovena stejně, přestože je dnes mezi nimi nyní kvalitativně nebetyčný rozdíl. Výnosy z triatlonu kukuřice – řepka – obilniny nájemci zajišťuje pravidelná resuscitace půdy hnojivy (i organickými) prokládanými herbicidy, pesticidy a vápnem. Půda je totiž už “vypráskaná”, takže prý každé 3 roky potřebuje ještě “vzpružit” pH. 

Po převzetí úseku do vlastní péče pole vykazovalo zvláštní anomálie. Tak třeba stromy do budoucího sadu a aleje jsme sázeli jen pomocí krumpáče. Při sázení lip (ještě na podzim 2016) jsme jen velmi občas narazili na dírky po žížalách a to až v hloubkách pod 30cm – přitom pro každý strom se kopala jáma objemu přes 0,5m3. Část zasazených stromků podél pole velkostatku nám nakonec nájemce ještě nechtěně spálil herbicidy při otáčení „čápa“. Hlodavci (krtci a hryzci) první 2 roky provedli na celém úseku jen 2 viditelné pokusy o anšlus, ale po 2-3m od okraje pole to na zbytek roku vzdávali. Z každé dírky po hryzci jsme proto měli i v létech později radost pro někoho možná nepochopitelnou. Práce klasickým rýčem je v „opuštěné“ půdě sadu vyloučena i po 5-ti letech ponechání ladem. Rycí vidle pak zvládá jen osoba s váhou nad 90-100kg a s botami s ocelovou podrážkou. Holínky, na kterých jsem ji o rýč zlomil, mám někde schované dodnes. Snahu o orbu jednonápravovým traktorem jsem nakonec vzdal docela. Vždy skončila mělkým škrábancem v drnu. Uvedené defekty jsem se nakonec rozhodl pokusit léčit ponecháním půdy ladem a spoléháním na samospásu od matky Přírody.  V první sezoně se nám na úseku také ujali jen 2 druhy bodláků a řepka z výdrolku, který předchozí nájemce odmítl zaorat. 

Malá odbočka 1: Úsměvná je z tohoto pohledu letitá argumentace MZe ČR nad mírným (rozuměj proti ostatním EU státům) a snižujícím se zatížením půdy chemikáliemi v ČR. Zaujmou už typy a plochy pozemků, které jsou do jmenovatele vzorce onoho argumentu MZe v diskuzi o „chemizaci“ polí zahrnuty. Kromě polí, luk, vinic a  chmelnic tam jsou také lesy, rybníky, … a ostatní plochy a nádvoří. Druhou částí té anekdoty jsou výrobci předepsaná minimální množství aplikovaných herbicidů a podobných sraček na hektar, která rostlinky v dané sezoně doprovázejí. Třeba u Roundopu jsou během sezony na řepku nebo kukuřici & spol. doporučeny alespoň 2-3kg/ha. A to jsme teprve u herbicidů – necelé polovině hmotnosti běžně aplikovaných chemických látek. MZe ČR přesto prezentuje spotřebu veškeré „chemie“ na pouhá 2kg/ha. Z trochu jiného úhlu tyto nesrovnalosti rozebírá tento článek

Malá odbočka 2: Dotační folklor je u nás bohužel nastaven tak, že na půdu pobírá hospodář stejnou částku ať ji vylepšuje nebo jen „huntuje“. Její základní výše nájemcům v průměru pokrývá celou částku pachtovného – zejména pokud je vlastníkům původní nastavení smluv “šumafuk”. Čtení podmínky č.1 (diverzifikace) pro přidělení hlavní dotace SAPS pak už jen připomíná znění hodně špatného vtipu…

Druhý rok jsme na pozemku napočítali úhrnem už 5 druhů travin a bodláků. Velmi sporadicky jsme ke konci sezony pod povrchem začali nalézat žížaly. 

Třetí rok jsem začal připravovat plochu pro budoucí záhony a experimentovat s mulčováním. Pionýrské plevely však vždy prokázali neobyčejnou vitalitu, takže na konci sezony bylo jen velmi stěží patrné, která část byla ponechaná ladem a kterou jsem se snažil pochroumané přírodě vyrvat. 

Čtvrtý rok – kartonový podklad mulče jsem nahradil ekologickou mulčovací textilií. Ta už další růst plevelů zastavila a umožnila 1.pokus o založení pionýrské bramborové sadby. Před položením textilie jsem půdu ještě posypal vrstvičkou písku. Ta se s půdou promíchala až při podzimní sklizni-nesklizni. Z půlky záhonů na rozloze cca 4×4 m jsem na konci sezony (2020) totiž sebral jen ½ kýble malých brambor. Pomohlo to ale výraznějšímu promíchání původní ornice s pískem a rozkládajícím se biologickým materiálem. (Ne)úspěch sklizně mne donutil zasednout znovu k literatuře a k youtubu pokusit se zjistit, kde dělám chybu a jak se alespoň přiblížit hospodářsky únosnému konci.

Letos “hospodaříme” celý 5.rok. Po zimních večerech strávených u videí Charlese Dowdinga , Richarda Perkinse a dalších jsem využití motorizované  techniky definitivně zredukoval na pravidelné sekání trávy (opět) bez sběru a na nových záhonech pokračuji ve zkoušení různých no-dig metod. Teprve letos to taky vypadá nadějně – a snad i dokonce překonává očekávání. Pokud některé druhy vysetých a vysazených rostlin nepožerou přemnožení slimáci, tak máme výnosy, pro které se vyplatí pokračovat v práci i další roky. Sezonu jsem zahájil „výpalem“ hospodářské plochy černou silážní folií, pod níž jsem ještě na čerstvě posekanou trávu znovu přisypal vrstvičku písku. Kraje jsem pak obsypal vysokou vrstvou dřevěné štěpky na kartonu. Po 2 měsících už byla vidět únava plevele, takže kulturní plodiny po sejmutí folie získali rychle navrch. Záhony jsem do jara pokryl cca 5-10cm od podzimka sbíraným (a zdaleka sváženým) slepičím králičím a ovčím hnojem, který jsem však nezarýval. Pouze jsem přes něj obyčejnými rycími nebo provzdušňovacími vidlemi penetroval ornici a snažil se ji bez obracení potrhat a nakypřit. Přebytky dovezeného hnoje jsem také začal přidávat do kompostu jako startér k zelenému a hnědému materiálu posbíranému na pozemku. Na rostlinkách, zpočátku tedy bramborách a cibuli, byla konečně vidět vyšší vitalita – nesrovnatelná s předchozím rokem. Během července jsem mezi brambory ještě přidal hokaido dýni, jedlou řepu a fazole. Fazole sice požrali slimáci, ale ostatní nanejvýš trochu poškodili (brambory, cibule a řepa) nebo si už dokonce ani nevrzli (dýně). Dýně, ač seté sekundárně k docházejícím bramborám máme větší a ve větším množství než paralelně sázené do kompostu.

Na závěr sezony se mi ještě podařilo pořídit od Přémy broadfork, nebo grelinetu chcete-li, z prototypové malovýroby. Tím nyní opracovávám půdu na další posezonní osetí a osázení. Protože ji neobracím a hlavní sadba přijde do země až příští rok, myslím, že tohle velmi časné srpnové není nic proti ničemu. Kyprost půdy je na konci letošní sezony doslova světelné roky před bídou, kterou jsme si užili při převzetí políčka před 5-ti lety. Při budoucím opracování dalších claimů, pokud k nějakému “dalšímu” vůbec dojde, opět plánuji před zahradničením min.2-letou přestávku vyplněnou prostým sečením vyrostlých plevelů.  Na již obsazené ploše se porost zdá již ozdravený. 

Je zřejmé, a argumentace „velko-pěstitelů“ zmiňuje na 1.místě, že s výše uvedenou péčí malopěstitele by nikdy nedosáhli očekávaných výsledků. A kde by pak jako jejich produkce a cena potravin skončila…. Nepochybuji, že nás dřív nebo později podobná křižovatka stejně čeká. Spíš dřív a v každém případě bude bolet. Z uvedeného podle mne hlavně vyplývá, že efektivita a udržitelnost chemických postřiků a používání těžké techniky má své limity a je do jisté míry neudržitelná.

_________

Původní stav.

Sadební plán z roku 2016. Nakonec jsme velkou část řešili jinak. 

Rok 2018 (od severu) – první pokusy o výkroj pro záhony. Lípy budoucí aleje už jsou vsazeny (sotva viditelné 3ks vpravo ve světlém pásu), stejně jako ovocné stromy, které ale v zeleni zcela zanikají.

Ortofoto z roku 2019.

Nájemce před předáním odmítl zaorat strniště s výdrolkem předchozí řepky, takže jsme následující rok obstarávali ořez soustavně dorůstající olejky (podzim 2016).

Zima 2016/17 – po zasazení lipek (směrem k domu v pozadí) a morušovníků (směrem ke sloupu VN). Morušovníky hned na jaře spálil chemik nájemce při postřiku herbicidy.

Stav 08/2021.

Půda na části pronajímané statku je dodnes bez biomasy. Zřejmě proto se na ní vytvářejí sesychací trhliny i po deštích. Velmi výrazné to je samozřejmě na částech bez rostlinného pokryvu.

10/2020 – Nájemce zřejmě konečně opracoval půdu i  hloubkovým kypřičem – jde do půdy po deštích vniknout i rycími vidlemi. V hloubce pod 30cm nalezen 1ks žížaly. Na povrchu jemné stopy po splaveninách. Půda je v hloubce po týdnu dešťů jen lehce navlhlá. Zóna ornice je v řezu prakticky nezřetelná – není už nic co by ji odlišilo od neúrodného podorničí.

Pokusy o penetraci „ornice“ dopadali všelijak.

Pamatuji si, jak nás babička jako malé děti peskovala, pokud jsme jen šlápli do pole nebo chtěli jít do zahrady po dešti. Dnes už se jedná jen o takovou ”standardku” – za kterou by ale dřív sedláci viníka zahubili.

2020 – Na úseku je po 5-ti letech od ukončení konzervativní hospodářské péče viditelná snad obvyklá pestrost běžných travin … a dokonce pionýrských kopretin. Pás je 2-5x ročně ošetřen bubnovou sekačkou a tráva je ponechávána na místě bez další manipulace. Do budoucna na tuto plochu možná převedeme pastvu nějakých přežvýkavců. Slepičí traktor bychom rádi zkusili už v r.2022

08/2021 – val z náletových plevelů (bodláků) a keřů na rozhraní mezi převzatým úsekem (vpravo) a polem nájemce. K jeho cti slouží, že (snad úmyslně) odsadil herbicidní postřik cca 1-2m na svůj úkor. Bodlákový val se proto nyní rozšiřuje výrazněji než byl původní záměr – šíře nyní min.5m. 

08/2021 – letošní novinka – záhony začínám opracovávat vytouženým broadforkem (výr.č.00005).

08/2021 – i kvůli takovým zátiším to dělám…. 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *