Žížala kalifornská

Ve vermikompostování se u nás používají v zásadě dva druhy žížal. Žíla hnojní (Eisenia Fetida) a žížala kalifornská (Eisenia Andrei). V mých chovech používám druhou zmíněnou, prostě proto, že se ke mě dostala jako první a protože přežila vedro i mráz našeho balkónu.

Jedním z často diskutovaných témat u vermikompostování je, zda je žížala kalifornská invazním druhem a tudíž nebezpečná pro naše životní prostředí. Spoiler alert: není. Jedná se o druh nepůvodní, pro jejich slabou adaptabilitu ale nijak naše prostředí neohrožují.

Eisenia andrei Bouché, 1972 Kosmopolitně rozšířený druh, jehož přesný původ není znám (terra typica Francie). Od nás je známý z celé řady lokalit a vyskytuje se jistě i jinde, však pouze synantropně v kompostech a hnoji. Jedná se o druh nejčastěji chovaný ve vermikulturách (u nás desítky). Byla zaznamenána i řada laických pokusů o introdukci E. andrei do agroekosystémů, kde však tento druh nemůže dlouhodobě přežít. Spontánní šíření je vyloučeno.

Nepůvodní druhy fauny a flóry ČR, ČSOP – Část 4.5 – Bezobratlí, Kroužkovci, z webu invaznidruhy.nature.cz

Oproti běžně uváděnému omylu, žížala kalifornská nepochází z Kalifornie. Nepochází dokonce ani ze Severní Ameriky. Je to podle všeho evropský druh, vyskytující se převážně ve Francii. „Kalifornská“ je pouze její druhové jméno a jeho původ je mým velkým cílem věrohodně dohledat.

Hlavní důležitý detail týkající se vzájemného vztahu druhů andrei a fetida je ten, že spolu vytváří převážně neplodné kokony (tady je k přečtení výzkum o těch pár plodných, co se podařilo laboratorně nakřížit). Jejich podobnost je ale velmi blízká. Vědci se dokonce stále baví o tom, zda jde o dva druhy, či nikoli. Nám každopádně není radno je míchat v našem kompostéru, protože by žížaly na vytváření neplodných kokonů zbytečně ztrácely čas a energii.

Jinak o obou těchto druzích platí v podstatě totéž. Jsou epigeické: tedy raději než hluboko v půdě, žijí ve vlhkém, tlejícím bioodpadu na jejím povrchu. Proto je v kompostéru chceme raději, než třeba dešťovku, žížalu obecnou. Jsou také akčnější – rychleji se pohybují, množí a jsou žravější. Nejlépe fungují při teplotách zhruba příjemných i lidem: pod 5°C hibernují, nebo dokonce mrznou, nad 30°C panikaří a zalézají hluboko do vermíku, protože hrozí, že se upečou. Proto vermikompostér nikdy neumisťujeme na přímé slunce a chráníme před mrazem. Jsou světloplaché, čehož využíváme při sklízení hotového kompostu.