Rubriky
Vermikompostování

Žížaly a Unitářství

Druhý článek o vermikompostování vychází v unitářském občasníku Tvůrčí život.

Tak mi vyšel druhý tištěný článek na téma vermikompostování. Mám z něj obrovskou radost, zejména proto, že je součástí posledního čísla unitářského časopisu Tvůrčí Život, v nově vznikající rubrice Zelená Unitaria. Oproti rozhovoru pro Klíč k soběstačnosti č. 14, je tento článek méně technický a určený zejména lidem, kteří se s vermikompostováním ještě nesetkali. A co má unitářství společného s žížalami? K tomu hnedle dojdeme…

Tady si pusť čtenou verzi článku.

Ale popořadě. Co je unitářství a kdo jsou unitáři? Unitáři jsou náboženské společenství založené na principech svobody, rozumu a tolerance. Zkusím to vystihnout svými slovy: je to jako když se vezme křesťanství (či jakékoli jiné náboženství) a zderivuje se. Derivace odmaže konstanty a z původní funkce udělá funkci, která ji popisuje. Zderivováním křesťanství, například, odpadnou ikony Krista, apoštolů a dalších, odpadnou symboly a dogmata. Zbyde jen etika, víra a její praktikování. Zbydou lidé, kteří se scházejí, protože se chtějí duchovně rozvíjet, kteří věří v boha, nebo přírodu, nebo univerzum. Kteří prostě věří v něco, co nás převyšuje, ať se to jmenuje a vypadá, jak kdo chce, jak kdo potřebuje.

Unitáři jsou náboženské společenství založené na principech svobody, rozumu a tolerance.

Jedním ze základních pilířů unitářské filozofie je i péče o zemi. Ta samá péče o zemi, jakou najdeme v permakulturní etice. Ta samá péče o zemi, jaká nám napovídá, abychom (vermi)kompostovali, pěstovali a chránili (divokou) přírodu. A to je on. Ten oslí můstek mezi unitářstvím a vermikompostováním.

Celý článek v ke stažení zde:

Nebo rovnou k přečtení:


Domácí mazlíček

Už několik let nabízím lidem výměnou žížaly. Ano, žížaly. Ne, pro rybáře to není. Lidé, kterým dávám násadu žížal, je pak doma chovají ve vermikompostéru. To je taková schránka, která vypadá jako skládačka z několika lísek, či kyblíků na sobě. Takový věžák pro žížaly. Jednotlivá patra téhle skládačky jsou z části plné kompostu, z části odpadu z kuchyně. Žížaly si v nich vegetí, lebedí a nimrají a z různých slupek, natí, lístečků a odkrojků z kuchyně vytvářejí ten nejlepší humus široko, daleko, a taky hluboko. Zespodu má vermikompostér ještě nádobku, do které z něj odkapává tmavohnědá tekutina, výluh z kompostu, kterému se říká “žížalí čaj.”

Vermikompostování je zkrátka kompostování doma ať už v obýváku, na balkoně, nebo ve sklepě. Hodí se do každé domácnosti, i té se zahradou a já se vás o tom pokusím přesvědčit. 

Vermikompostování je ekologické. Odpad, který žížaly zpracují už u vás doma, nemusí nikam cestovat popelářským vozem. Jeho vlhkost nebude zpomalovat hoření ve spalovně, jeho živiny se nezničí plamenem. Ani se z něj nebude uvolňovat metan, když ho zahrabou na skládce. 

Vermikompostování je ekonomické. Místo kupovaného substrátu, kvůli kterému bylo zlikvidováno nejedno krásné rašeliniště, budete mít vlastní zdroj kvalitního kompostu a ušetříte si cestu do hobbymarketu. 

Pro dospělé, ale i pro děti, je zajímavé a poučné vidět žížaly “v akci” a pracovat s nimi. Žížaly druhů Eisenia (žížala hnojní a její příbuzné), které se ve vermikompostérech používají, jsou mrštné, žravé a celkem rychle se množí. Když k nim nakouknete (nejlépe s baterkou v noci – protože jsou světloplaché) můžete pozorovat celou plejádu dějů a tvorečků, které rozkladné procesy v půdě obnáší. Uvidíte jak vám odpad mizí před očima, jak klesá jeho objem na třetinu, jak se z žížalího vajíčka (kokonu) líhnou malá žížalátka, jak zárodky hub a plísní konzumují malí bílí broučci, zvaní chvostoskoci… A povím vám, jednou jsem v kompostéru na balkonu našel i 3cm velkou ponravu! 

A co teprve ten pocit, když uzavřete přírodní cyklus, a z kompostu, který vyprodukovaly vaše žížaly vyroste rajčátko, pažitka, afrikán nebo měsíček, jen aby se zbytky rostlin vrátily zpět půdě, a tak pořád dokola. Troufnu si tvrdit, že kdo pocítí tak úzkou spolupráci s přírodou, bude pak spolupracovat s přírodou i na zahradě, v lese, v práci, u piva v hospodě nebo třeba u volební urny. 

Co nám tedy brání si vermikompostér pořídit? Často se lidé ptají, zda vermikompost nesmrdí. Je to jako se ptát, zda smrdí kočka, pejsek, nebo kůň. Zdravý vermikompostér není cítit vůbec a jen při bližším přivonění má krásnou zemitou vůni. Kompostování není tlení, není to hnití, plesnivění ani kvašení. Je to voňavý, vzdušný, vyrovnaný proces. Většinu problémů s kompostérem způsobí moc velké množství odpadu, nebo vlhkosti. Lidově řečeno: kompost smrdí, jen když ho někdo přežral, nebo přechlastal. Inu, všeho moc škodí.

Kompostování není tlení, není to hnití, plesnivění ani kvašení. Je to voňavý, vzdušný, vyrovnaný proces.

Další obligátní téma v pořadí je invaze octomilek. No ruku na srdce, že jich pár v létě máme doma všichni? Pro mě je lepší, když se točí kolem vermikompostéru někde stranou, než kolem odpadkového koše přímo v kuchyni. Octomilky se také přemnoží jen a pouze, pokud mají volný přístup do vermíku a z něj. To je věc konstrukce kompostéru a ty dnešní mají takové mouchy už docela dobře vychytané. Pokud si nejste jisti, můžete vždy začít s kompostováním na balkonu, nebo ve sklepě a až si to “osaháte”, zkusíte kompostování třeba i přímo doma. 

V mnoha ohledech je vermikompostér jako domácí mazlíček. Ani nemluvím o tom, že vydrží poslouchat celé hodiny, co zase ta vaše doma, nebo co ten kolega v práci. Jako pes, kočka, nebo rybičky vyžaduje také péči: je třeba ho krmit, napájet, uklízet po něm, když z něj sem tam něco upadne, zařídit mu tepelný komfort a vyžaduje extra péči, když je “nemocný”. Je to, ale jeden z těch poslušnějších mazlíčků. Tak vás málokdy pokouše, zřídkakdy uteče k sousedům a počůrá se jen, když pod něj zapomenete včas vrátit misku na žížalí čaj. A když odjedete na týden na dovču, ani to nepozná. 

V jedné věci ale žížaly pravého mazlíčka nikdy nenahradí. Nedáváme jim totiž jméno. Ať je to kůň, kočka, potkan nebo prase je to pro nás někdo, kdo s námi komunikuje. O koho se bojíme, když se nám zatoulá, nebo když je nemocný. A také někdo, o kom víme, že tu s námi jednou nebude. A proto, jestli se rozhodujete, jestli jako mazlíčka pořídit kočku, nebo žížaly, pořiďte raději oboje. 

— Jakub Přéma Podlaha je člen POU, programátor, permakulturní designér a autor blogu https://permaprema.cz

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *